Fytoterapie
Fytoterapie (z řeckých slov fyton, tj. rostlina a therapeuein, tj. pečovat, léčit) je činnost, v minulosti známá též jako bylinkářství, při které jsou k léčbě člověka využívány léčivé rostliny, tzn.především byliny, polokeře, keře, stromy, dále též v omezené míře i houby a řasy atd. Fytoterapie bývá označována jako druh alternativní medicíny. Osoba praktikující fytoterapii se označuje jako fytoterapeut, případně jako bylinkář. První doložená zmínka o využívání léčivých rostlin je z období 3000 př. n. l. ze sumerských hliněných tabulek.
V posledních zhruba 20 letech dochází k nárůstu zájmu o fytoterapii a podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je fytoterapie praktikována třikrát až čtyřikrát častěji než klasická medicína.
Z historie:
Starověk
Nejstarší dochované zmínky o fytoterapii pocházejí ze Starověkého Egypta. Jedná se o lékařské papyry z doby 2800-2700 př. n. l. Přibližně ze stejné doby pochází rozsáhlý bylinář z Číny od císaře Šen Nona. V 10. století př. n. l. se bylinářstvím zabýval také židovský král Šalamoun, který si vedl herbář, do nějž měl zanést popis více než tří tisíc rostlin.
Ve Starověkém Řecku v letech 371-278 př. n .l. se bylinářstvím zabýval Aristotelův žák Theoprastos a své poznatky uveřejnil ve spisech Příčiny rostliného růstu a Přírodopis rostlin, ve kterých popsal rostliny používající se v lékařství. Další významnou postavou byl řecký lékař Dioscorides, který roku 17 vydal dílo De materia medica (O léčivech), které sloužilo běžným lidem jako příručka. Dílo se skládá ze 4 knih: první pojednává o šťávách, mastech, balzámech a léčivých plodech, druhá o léčivech vyrobených z živočišných zdrojů, třetí a čtvrtá o léčivkách. Dílo obsahuje 580 druhů rostlin. O jeho obsahu víme z opisu, který byl pořízen roku 512 v Římě. Další expemplář se nachází ve Státní knihovně v Mnichově.
Středověk
Pro období středověku byl nejvýznamnější osobou řecký lékař Galenos (2. st. n. l.), jehož poznatky o nemocech a lécích byly po celé toto období využívány a zahrnuty do dobových herbářů a spisů o léčivých účincích rostlin.
Studium léčivých rostlin bylo ve středověku koncentrováno do klášterů, kde se jím zabývali především mniši. Výjimku tvořila bingenská abatyše Hildegarda (1098-1179), která je autorkou rozsáhlého herbáře. Poznatky čerpala jak z řeckých spisů, tak ze znalostí místního obyvatelstva. Tento herbář byl taktéž používán po několik století.
Přesuneme-li se na východ, dozvíme se, že v 10. stolení n. l. žil významný učenec Ibn Siná (cca 980-1037) zvaný Avicenna. Jeho díla Canon medicinae (do latiny přeložen 1593) a Kitabasch schifa (Kniha zrození) byly cennými zdroji poznatků z oborů lékařství a přírodních věd.
Novověk
V 16. století lze nalézt několik osobností, které se významným způsobem zasloužily o rozvoj bylinkářství. Prvním z nich byl lékař a přírodovědec Theophrastus Bombastus von Hohenheim zvanýParacelsus (1493-1541). Zasloužil se o zdokonalení výroby tehdejších léčiv a propagoval místní léčivky, které pro obyvatelstvo nebyly tak drahé jako byliny z exotických destinací. Paracelsovy poznatky byly uchovány v díle Herbarium.
Druhým byl italský lékař a přírodovědec Pietro Andrea Mattioli, který revidoval starověké Dioscoridovy spisy a na základě této revize vydal dílo vlastní. Toto dílo bylo roku 1562 vydané v českém překladu Tadeáše Hájka z Hájku.
Dalším významným přírodovědcem byl italský lékař Prosper Alpinus (1553-1617). Napsal díla De medicina Aegyptorium libri quattor (Čtyři knihy o egyptském lékařství, Benátky, 1591) a De plantia Aegypti liber (Knihy o egyptských rostlinách, 1592).
Nejstarším česky tištěným bylinářem je Knieha lékařská z roku 1517, jejímž autorem je český lékař Jan Černý. V českých zemích také výcházel od roku 1557 po 220 let známý Nový bylinář od Adama Lonicera.
Sběr bylin
Rostliny sbíráme v čístém prostředí vzdáleném minimálně 200 metrů od silničních komunikací. Dále nesbíráme podél železnic, prašných cest, na skládkách nebo v místech, kde mohou být používaná umělá hnojiva nebo jiné chemikálie. Vyhnout bychom se měli také místům čerstvě (ačkoli přírodně) pohnojeným.
Doba sběru
Nadzemní části rostlin sbíráme nejlépe v poledne, kdy jsou v plném rozkvětu. Lze ale sbírat po opadnutí ranní rosy až do pozdního odpoledne. Nikdy nesbíráme za deště. Podzemní části sbíráme za vlhka nejlépe zjara nebo na podzim. Pro nejlepší výsledky je dobré řídit se Kalendářem sběru rostlin.
Další pravidla
- Při sběru šetříme přírodu. Odlamujeme / trháme pouze části rostlin, které potřebujeme.
- Jedovaté rostliny sbíráme a sušíme odděleně. Při manipulaci s nimi nemají být děti!
- Při sběru jedovatých rostlin nejíme, neotíráme si rukama ústa, nemneme si oči atd.
- Sbíráme jen zdravé, dobře vyvinuté rostliny.
Sušení bylin
Byliny se suší na suchých, prosvětlených místech (nikoli na přímém slunci) rozprostřené na plachtě. Suší se tak dlouho, až se lehce lámou.
Ukládání bylin
Ukládáme každý druh zvlášť, tak aby nedošlo k jejich zvlhnutí a tím k jejich znehodnocení nejlépe do skleněných lahví nebo do papírových sáčků. Přechováváme ve stínu a chladu.
